ORIENTÁLNÍ TANEC

Orientální tanec je v Evropě mylně nazýván břišním tancem, v arabštině jeho název zní "Raqs sharqi", což znamená tanec východu. Jeho smyslem není, tak jak se mnozí Evropané domnívají, svádění mužů. Dnes si ho ženy váží především pro jeho pozitivní účinky na zdraví a krásu. Stále větší počet žen ho tančí nejen pro zábavu, ale především pro jeho příjemné zdravotní účinky. Orientální tanec je založen na jemných pohybech všech částí těla. Více než ostatní taneční formy umožňuje každé ženě nalézt a vyjádřit svou vlastní osobnost a objevit svou individuální krásu.

Orientální tanec je jednou z nejstarších tanečních forem, která je dodnes živá. Předpokládá se, že orientální tanec je asi 5 až 10 tisíc let starý. Jeho stopy se nacházejí v různých kulturách, ale přesný původ není znám. Základem orientální tance jsou krouživé, chvějivé pohyby, které odpovídají přirozenosti těla. Ženy takto odedávna vyjadřovaly své hluboké city a svou jednotu s přírodou. Antropologové zjistili, že orientální tanec se praktikoval v dávných kulturách Afriky, Indie a blízkého východu. V těchto kulturách byla samozřejmostí víra v ženskou bohyni. Prokazovala se úcta k Matce Přírodě a ke všem jejím stvořením. Bohyně byla uctívána hudbou, zpěvem a tancem.

Orientální tanec svědčí o respektu, který tehdy měli lidé ke svému tělu. Tělo bylo tehdy vnímáno jako dílo stvoření a zároveň chrám duše.

Některé Egyptské vykopávky zobrazují tanečnice v určitých pózách orientálního tance. Což dokládá, že tento tanec byl praktikován v chrámech jako tanec posvátný. Vysoká umělecká úroveň dávných kultur přispěla rovněž k postupnému vývoji orientálního tance. Po skončení tohoto tak zvaného zlatého věku lidstva nastalo stěhování národů a na celém světě se mísily různé rasy a kultury. Některé nadále oslavovaly orientální tanec jako součást svého náboženství, jiné ho tančily pro jeho léčivé účinky, jako přípravu na porod, jako součást namlouvacího rituálu a nebo jen tak pro radost.

V období středověku se původní smysl orientálního tance v různých částech světa ztratil, přežil pouze v oblastech Blízkého východu, v Africe, Indii a Polynésii.

Na západě se objevil v 19. století, poté, co vyprávění a kresby cestovatelů vzbudily zájem o Orient a v roce 1893 na Světové výstavě v Chicagu poprvé vystoupila orientální tanečnice Little Egypt a taneční skupina Middle East Dance. Západní veřejnost byla šokována, ale zároveň fascinována. Od té doby se orientální tanec stále vyvíjel, na západě začalo vystupovat stále více tanečnic a s původního tance se stal tanec jevištní. Byly to například Ruth St. Denise a Isadora Duncan, které se nechaly inspirovat východní kulturou a které toto taneční umění na západě revolučně prosazovaly. Později orientální tanec proslavily tanečnice, jako například Mary Garden se svým Tancem sedmi závojů, a také legendární Mata Hari.

Tak jak zájem o Orient vzplanul, tak posléze zase uhasl, ale znovu ho vzkřísil Hollywood se svými filmy ve stylu pohádky O tisíce a jedné noci, a začátkem 60. let začaly v USA vznikat první školy orientálního tance a jejich počet neustále vzrůstal. V 70. letech se orientání tanec, díky ženám amerických vojáků v Německu, konečně dostal do Evropy.